Ještě že jsem se těch devět měsíců fakt nenudila. Ušetřila jsem svět šílených výlevů, nad kterými si člověk říká: Ještě že je těhotná, dá se to svést na hormony… Na úvahy o závislosti tvaru břicha na typu pohlaví, na testy, které řeknou, jestli fakt čekáš normou schválené dítě (bratr pořád razil teorii, že to záleží na poloze, při které se to zplodilo – ale ne, kentaura fakt nečekám…), na hovory o stokrát probraných potížích, na přeb/pírání výbavičky šestkrát dokola na takové to předporodní „těšeníčko na mimíska“ nebyl čas.
