Jak se žije šestinedělkám

Předně musím říct, že označení "šestinedělka" je dost úchylné. Nechci být šestinedělka, v životě mě nenapadlo, že to je nevyhnutelné, když už se člověk rozhodne reprodukovat. Ale je to tak, tak se s tím smiřuju. Už dvě neděle, tak zbývají čtyři a bude to za náma. Teda chybět mi nebude jen to označení, protože jinak je to super.

Všichni mi totiž chtějí pomáhat, takže prvních čtrnáct dní jsem na starosti neměla skoro nic, jen to naše milé hodné dítě, které jako příkladný novorozenec prospí tak 20 hodin denně. Až se člověk dostává do zvláštní fáze, kdy se snaží vymyslet nějakou práci, aby byli pomáhající rádi. Tady taky platí heslo kriplíků: Pomáháme vám pomáhat :-). Takže všem, předně našim maminkám, velké dík, můžu se beztrestně válet, sledovat seriály a psát blbiny na blog. Zatím jedna z nejpohodovějších dovolených, co jsem zažila.

Taky za to může Jáchym. Je totiž tááák zlatý... nebo já táák omámená hormonama. Jedno z toho nebo obojí zároveň. Když jsme u těch hormonů... Je zajímavý, jak člověk brzo přejde na všechny potupné způsoby, kterým se jen před porodem posmíval. Ano, i já už používám majestátní plurál. Kakáme, papáme, jdem se koupat.. Taky začínám šišlat, i když u druhých mně to přijde hrozně divné. Nebo když náš chlapeček začne čůrat, když se nad něj skláním s čistou plínou, vrtí se u toho, takže to vypadá, jak kdyby se zapnulo automatické zalívání trávníku, které skropí i postel, polštáře jeho oblečení i moje rifle (ty by ale trochu vyrůst měly).... a já na to reaguju slovama: "To je ale šikovnej chlapeček! Krásně čůráš...." Takže jo, hormony tu jsou.

Mám trochu sociální fóbii. Hlavně se mi moc nechce do Ochoze potkávat lidi. Ale asi to bude nezbytné, v lednici už zas nic není (bodejť po nájezdech šestinedělky). Takže se budu muset vzchopit a zajít do obchodu, kde budu téma číslo jedna. Jedny baby se budou ptát na Jáchymka, další budou říkat, že jak to, že už jsme mezi lidma, že mám být ještě doma... každý je totiž expert na péči o novorozence.
Ten ostych z lidí však pramení i z toho, že vlastně nevím, co říkat. Za á jsem fakt zhloupla - naprosto vážně. Za bé mi přijde divné toho našeho kluka ukazovat a rozebírat, jak je skvělý, protože to je přece naprosto jasné, že je skvělý! Ale bude to muset přijít, jednou budu muset mezi lidi a všem tetám a strýcům Jáchyma ukázat a se všema to rozebrat... jednou to bude muset přijít a já se k tomu postupně odhodlávám a brzo to dám!

Jo, a taky ztrácím smysl pro humor. Tyhle články, co píšu, jsou toho důkazem :-)

Ještě uvedu pár reálií:
Jáchymek roste, sílí, je neuvěřitelně šikovný. Už zvedá hlavičku, i když by ještě neměl. Je zvědavý, když nespí, tak pořád sleduje okolí. Reaguje i na hlas, otáčí se. Líbí se mu muzika a má rád ukolébavky - hlavně tu z Jesus Christ Superstar! Má totiž vkus. Už vím, že mě poznává, že reaguje na mou tvář. Na kontrole měl 3,90 kg a 56 cm, 7 cm za 14 dní vyrostl!

Postřeh lehce dojemný:
Není možné říct: tohle je nejšťastnější chvíle mého života. Párkrát jsem to už zažila. Křest, svatební slib, "tenkrát poprvé", premiéra Balady... pak samozřejmě porod. Myslela jsem, že jo, že to byl ten moment, když mi jej dali mokrého, zakrváceného a ještě se mnou spojeného pupečníkovou šňůrou na břicho. Ale kdykoliv to člověk řekne, mýlí se. Mám každý den několik nejšťastnějších momentů v životě. To když mi usne v náručí, to když se usměje, když ho pohladím po tváři, to když leží mezi námi s Míšou na posteli a jsme všichni v takovém slastném polospánku, když ho zvedám rozespalého a spokojeného z postýlky... Zní to neskutečně pateticky, ale těžko, těžko psát jinak...

A taky zamyšlení lehce duchovní:
Jáchym je ztělesnění modlitby. Vždy, když ho chovám, když ho kojím, když se na něj dívám, je to jedna velká děkovná, prosebná i oslavná modlitba. Těžko se hledají slova, v ty momenty je nenachízím. Jenom srdce zpívá melodie, které znamenají něco ve smyslu: Děkuju Bože, jsi neskutečně milostivý, když jsi nám daroval tak krásného syna. Prosíme Tě za něj, za jeho zdraví, za šťastný život ve Tvém jménu.