Na začátku služby, kterou dnes označujeme jako osobní asistence, stála partička tělesně postižených studentů z univerzity ve Spojených státech, kteří sami sebe označovali jako Rolling Quads (Valící se kvadrouši). Tento spolek neortodoxních vozíčkářů se dal dohromady v roce 1972, v době hippies, kdy se slovo svoboda stalo posvátnou mantrou celé jedné generace. Svoboda přijmout výzvy i odpovědnost, poznávat věci, tvořit vztahy, dělat chyby a prožít život co nejvíce podobný životu běžných lidí. Založili tedy hnutí Independent Living, které se později rozšířilo do celého světa. Základní myšlenkou tohoto hnutí byla svoboda rozhodování o svém životě, navzdory fyzickému hendikepu, což je ale přímo závislé na spolehlivé asistenci. A tak se z kamarádů pomalu rodili první profesionální asistenti.
Pokaždé, když se s někým bavím o osobní asistenci, neopomenu se nikdy zmínit, že považuju osobní asistenci za druhou nejintimnější službu – hned po prostituci. Je v tom kus nadsázky, ale v zásadě to platí. Suchá definice praví, že osobní asistence je služba řízená klientem. Tedy asistent by měl být pouhým profesionálním vykonavatelem vůle, jak zní ona obligátní věta, má být klientovi rukama a nohama. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to prakticky není možné. Málokdo se dostane klientovi tak blízko, jak právě osobní asistent. Vztah k asistentovi je už svým označením „osobní“ o moc jiný než například k instalatérovi, který vám sice také poskytuje drahocenné služby, ale jen málokdy bývá u toho, když močíte.
Důvěra především
Osobní asistent, ať chce nebo nechce, totiž doslova prožívá kus života se svým klientem, a proto o vás ví téměř vše. Ví, co je pro vás důležité, kdy máte jakou náladu, co vás deptá, na čem ujíždíte, čeho se bojíte, jak moc pijete, koho milujete, jakým slabostem podléháte, za co utrácíte. Mnohdy musí jít až na dřeň vaší osobnosti a může vás tak znát lépe než mnozí blízcí. Myslím, že zrovna to je krása i prokletí této profese. Absolutně zásadní na tomto vztahu je důvěra. Je velice těžké nepodlehnout pokušení a svěřené informace nešířit dál, proto jedna ze základních vlastností dobrého osobního asistenta je diskrétnost. Vzpomínám si, že při jedné službě má asistentka vymetla zpod křesla dávno zapomenutý kondom a taktně to přešla, načež jej v tichosti odklidila. Často se stává, že je asistent brán okolím téměř jako člen rodiny, je zván na rodinné akce, svatby, pohřby. To je jeden z důvodů, proč je osobní asistence tak psychicky náročná. Nemůžete být pouze mechanickým nástrojem, ale vzhledem k povaze služby je nezbytné být zároveň i partnerem.
Tento vztah ale není ani v nejmenším jednostranný, jak by se při pohledu zvenčí mohlo zdát. V ideálním případě je rovnocenným, vzájemně se obohacujícím vztahem. Udělal jsem mezi svými asistenty takový malý průzkum a zjistil jsem překvapivé skutečnosti. Položil jsem jednoduchou otázku: „Proč děláš tuto práci?“ Většinu z nich tato otázka zarazila. Po krátké odmlce zpravidla odpověděli: „Kvůli klientům.“ Mají rádi lidi, kterým pomáhají, a vyhovuje jim, že asistence je silně kontaktní sport. Jsou to většinou dobrodružné a tvořivé nátury, pro které je důležité dělat práci, při níž vidí, že má opravdový smysl. Líbí se jim výzvy, mají rádi změnu a pohyb a na své práci milují, že nikdy přesně neví, co je čeká. To, co je pro mnoho vrstevníků tajným snem (najít si někde zašité místečko u papírů v kanceláři), je pro ně noční můrou. Často slyším, jak moc se od svých klientů učí. Jsou pro ně příkladem, jak zvládat bolest a bezmoc, jak se nenechat odradit malichernostmi života. Jsou pro ně důkazem, že lidská mysl stojí nad tělem a zvládnout se dá téměř vše. Neméně hodnotné jsou i jiné dovednosti, které můžou během služby nabýt. Můžou se naučit vyčistit akvárium, uvařit kávu na italský způsob nebo zjistit, jak si urychlit práci na PC díky klávesovým zkratkám. Mnohý asistent se prakticky seznámil s drobnými údržbářskými pracemi a snad každého jednou potkala oprava píchlého kola na vozíku. Znám asistenta, který se naučil vařit jen proto, že ho k tomu přinutili jeho mlsní klienti.
Občas to skřípe
Osobní asistence má však i svá nemalá rizika. U mladých pracovníků je to většinou přílišné nadšení, z čehož plyne přímá úměra k hloubce pádu v podobě syndromu vyhoření. Mnoho asistentů si stěžuje na to, že tak intenzivně prožívají život někoho jiného, že už jim nezbývá energie na žití toho svého. Pro mnohé může být také nepříjemné časté cestování přecpanými hromadnými dopravními prostředky. Nezřídka jsou také nuceni do činností, které by normálně nikdy nedělali a kterých se štítí. Pro vegetariána může být problém rozporcovat maso, pro principiálního nekuřáka vyčistit vodní dýmku. Co je ovšem největší hrozbou, je problémový klient. V zásadě se jedná o lidi nevyrovnané se svým postižením, kteří si svůj vztek na celý svět ventilují právě na asistentech. Pobavila mne příhoda, kdy při nákupech jeden klient schválně vjížděl lidem na nohy. Když se nebohou obětí stala i temperamentní paní s holí, neváhala a útočníka jí přetáhla. Jsou to lidi, co si neuvědomují, že asistent není jejich sluha, ale partner. Taková služba, kde jen vlezete do dveří, už se místo pozdravu sesypou tři příkazy, a když jeden splníte, čeká jich dalších dvacet, bývá velice vyčerpávající. Takoví lidé se snaží asistenta co nejvíce vycucnout v domnění, že mají na to právo, protože ho platí. Nebojí se použít jakékoliv zbraně – od manipulace až k citovému vydírání. Když se vše odehrává v prostředí vyhrocených mezilidských vztahů v rodině, nelze se divit, že je pak jeden rád, když služba skončí.
Osobní asistent – ohrožený druh?
Dobrý a zkušený asistent, který vám takříkajíc sedí a se kterým i vy umíte dobře vycházet, je k nezaplacení. Bohužel to ovšem není moc vidět na jejich finančních odměnách. Jen kvalitní asistence vás dokáže posunout od škemrajícího o pomoc k plně autonomní osobnosti a nezávislému životu. Nebýt těchto skutečných vojáků na sociálním poli, mnoho z nás by skončilo v ústavech či bychom byli vydání na milost svým nejbližším. Smutné je, že neziskové organizace mají většinou tak málo peněz, že asistentskou práci oceňují jen velmi skromným výdělkem. V západní Evropě je tato profese velice společensky vážená a pracovník pobírá i čtyřnásobek našich platů. Nedostatek peněz u nás donutí mnoho zkušených a kvalitních lidí, aby raději vzali ne tak zajímavou, ovšem lépe placenou práci. Fluktuace je v tomto řemesle bohužel opravdu vysoká a asistentů, kteří by byli ochotni je vykonávat déle než pár let po škole, je poskrovnu.
Popřejme tedy našim asistentům co nejméně strastí, zkusme jim zajistit vyšší společenskou prestiž a platové ohodnocení a pevně doufejme, že je to jednou nepřestane bavit a dostaneme se z postele, na úřady, do školy, do čistírny, do auta…
Všem, které zajímá nevšední vztah mezi asistentem a klientem, doporučuji zhlédnout dnes už téměř kultovní film Nedotknutelní. Vypráví podle skutečné události o vztahu bohatého ochrnutého aristokrata, který si najme živelného mladíka z předměstí snad právě proto, že se na asistenční práci nejméně hodí. Jeho energie, upřímnost a nulový sentiment ho fascinují a změní mu život k nepoznání. Zažívá věci, které by ho nikdy nenapadly, a objevuje v sobě netušené schopnosti. Pomineme-li, že se jednalo o člověka bohatého, který mohl mít asistentů celý regiment, a že to celé krapet sklouzává do sociální utopie, jedná se o vhodný příklad toho, jak osudový pro obě strany takový vztah může být.
http://vozickar.com/osobni-asistenti-vojaci-na-poli-socialnich-sluzeb/